Úvodní stránka:Osobní stránka na adrese: titanicworld.svet-stranek.cz

POTAPENI LODI
radiotelegrafické kabině Phillips neustále vysílal nouzové signály, zaznamenával reakce a odpovědi řady lodí, odpovídal na jejich dotazy a upřesňoval původní informace. Bride zatím fungoval jako spojka mezi kabinou a velitelským můstkem. V nepravidelných intervalech přicházel do kabiny pro nejčerstvější zprávy osobně kapitán Smith. Kapitán zpočátku hodně spoléhal na pomoc Olympiku, který měl dostatečnou kapacitu k provedení rozsáhlé záchranné operace i veškeré potřebné vybavení. Brzy však bylo zřejmé, že naděje vkládané v Olympic jsou nereálné. Sesterská loď Titaniku byla vzdálena 500 mil, byla tedy příliš daleko na to, aby i při velké rychlosti mohla dorazit dřív, než se Titanic potopí.

Čtvrtému důstojníku Boxhallovi, stejně jako mnoha jiným na člunové palubě, se neustále vracela myšlenka na parník, který stojí bez pohybu blízko Titaniku, zatímco lodi vzdálené desítky i stovky mil dělají vše, co je v jejich silách, aby přispěchaly na pomoc. Starost o záchranné čluny přenechal na chvíli jiným a odešel na levou stranu můstku, aby se na vlastní oči přesvědčil, zda nedošlo k nějaké změně. Zjistil, že vše je stejné, jako když byl na přítomnost neznámé lodi upozorněn poprvé. Prostému oku se jevila jen jako bílé světlo na obzoru, ale při zkoumání dalekohledem zřetelně rozpoznával dvě stožárová světla. Vzdálenost odhadoval na deset mil. Loď vypadala, že je tak blízko, že by se s ní bylo možno dorozumět Morseovou lampou. Kapitán Smith souhlasil a přikázal: "Řekněte jim, ať okamžitě připlují, že se potápíme." Čtvrtý důstojník se chopil lampy a začal vysílat. V jednom okamžiku se mu zdálo, že zahlédl odpověď, ale nebyl s to rozpoznat nic přesnějšího. Nakonec došel k závěru, že se musel zmýlit, a to, co viděl, bylo jen blikání stožárového světla. Když ani na opakované signály Morseovou lampou nebylo reagováno, Boxhall navrhl kapitánu Smithovi odpálení signálních raket. To už je přinášel ze zádi na můstek kormidelník Rowe. Kapitán opět souhlasil a rozkázal, aby každých pět nebo šest minut byla vystřelena jedna raketa. Za pár vteřin z pravé strany můstku Titaniku vzlétla první. Ozvalo se ostré zasyčení, světlice se vznesla vysoko nad stožáry k hvězdami poseté obloze, explodovala a rozprskla se na množství oslnivě bílých, pomalu se snášejících částic.

Neznámá loď se zdála být tak blízko, že kapitán Smith považoval za nutné kromě vystřelování raket pokračovat i v pokusech o signalizaci Morseovou lampou. Protože Boxhall byl zaměstnán raketami, otázal se Rowa, zda umí signalizovat. Kormidelník odpověděl, že trochu ano. A tak mu kapitán přikázal, aby se snažil upoutat pozornost neznámého parníku, a odpoví-li, aby mu oznámil, že se Titanic potápí, a požádal jej, aby připravil záchranné čluny. Tak mezi odpalováním jednotlivých raket neúnavně blikala signální lampa, ale napjatě očekávaná odezva nepřicházela.

Pokud si někdo na palubě Titaniku do této chvíle ještě plně neuvědomoval, jak je situace vážná, všechny pochybnosti skončily v okamžiku, kdy se ozvala exploze a na nebi zazářilo světlo první rakety.

Je další a kromě samotného nárazu Titaniku na led zřejmě největší tragédií oné na události bohaté noci, že někdo skutečně byl tak blízko, že zoufalé signály viděl, ale nedbal jich a neučinil to, k čemu byl vyzýván. Čtvrtý důstojník Titaniku Boxhall odpálil celkem osm raket, podle obecně uznávaných zvyklostí oznamujících, že se loď nachází ve stavu nejvyššího ohrožení. Neznámá loď však na ně nereagovala.

Mezi jednou a druhou hodinou ranní 15. dubna 1912, kdy byla spuštěna většina záchranných člunů Titaniku, zaplňovaly obrovský prostor jižně od Nového Foundlandu desítky, možná stovky signálů vysílaných řadou lodí odpovídajících na zoufalé volání o pomoc znovu a znovu vyťukávané Jackem Phillipsem. Lodi příliš vzdálené na to, aby mohly s Titanikem navázat přímé spojení, byly informovány těmi, které byly blíž, a tak se okruh neustále rozšiřoval. Stanice na mysu Race předala zprávu o srážce největšího parníku na světě dál do vnitrozemí.

Od okamžiku, kdy ji na střeše obchodního domu Wanamaker v New Yorku zachytil mladý radista David Sarnoff, šířila se jako lavina po celých Spojených státech a Kanadě. Deníky radistů v radiotelegrafických kabinách mnoha nákladních i osobních parníků zaznamenávaly minutu za minutou průběh děsivé námořní tragédie:


1:00 Titanic odpovídá Olympiku a udává svoji pozici.
1:02 Titanic volá Asian a žádá o okamžitou pomoc. Asian hned
odpovídá a zaznamenává pozici Titaniku. Je předána kapitánovi,
který instruuje radistu, aby požádal Titanic o její opakování.
1:02 Virginian volá Titanic, ale nedostává odpověď. Mys Race žádá
radistu Virginianu, aby oznámil svému kapitánovi, že Titanic
narazil na ledovou horu a potřebuje okamžitou pomoc.
1:10 Titanic volá Olympic: "Srazili jsme se s ledovcem. Potápíme se
po přídi. Připlujte, jak nejrychleji můžete." Následuje pozice.
1.10 Titanic znovu Olympiku: "Kapitán žádá, abyste připravili čluny.
Jaká je vaše pozice?"
1:15 Baltic Caronii: "Prosím, oznamte Titaniku, že k němu plujeme."
1:20 Virginian slyší, jak mys Race informuje Titanic, že mu Virginian
pluje na pomoc ze vzdálenosti 170 mil severně od něj.
1.25 Caronia sděluje Titaniku, že mu pluje na pomoc Baltic.
1:25 Olympic udává Titaniku svoji pozici a ptá se: "Plujete nám v jižním
kursu vstříc?" Titanic odpovídá: "Dáváme ženy do záchranných
člunů"
1:27 Titanic oznamuje všem: "Dáváme ženy do člunů."
1:30 Titanic opakuje Olympiku: "Cestující nastupují do člunů."
1:35 Olympic se ptá Titaniku, jaké má počasí. "Jasno a klidno,"
odpovídá Titanic.
1:35 Baltic slyší Titanic: "Voda vniká do strojovny."
1:35 Mount Temple slyší, jak se Frankfurt ptá: "Jsou kolem vás už
nějaké čluny?" Žádná odpověď.
1:37 Baltic sděluje Titaniku: "Spěcháme k vám."
1:40 Olympic Titaniku: "Zapaluji co nejrychleji pod všemi kotly."
1.45 Mys Race žádá Virginian: "Prosím, řekněte vašemu kapitánovi
toto: ,Olympic pluje plnou rychlostí k Titaniku, ale jeho pozice je
40.32 S, 61.18 Z. Vy jste Titaniku daleko blíž. Titanic již odesílá
ženy v člunech a říká, že má klidné a jasné počasí. Olympic je
jedinou lodí, kterou jsme slyšeli oznamovat, že pluje Titaniku na
pomoc. Ostatní od něj musí být příliš vzdáleny.

1.45 Poslední signál Titaniku zachycený Carpathií: "Strojovna je
zaplavena až po kotle."
1:45 Mount Temple slyší, jak Frankfurt volá Titanic. Žádná odpověď.
1:47 Caronia slyší Titanic, ale signál je tak slabý, že mu není rozumět.
1:48 Asian slyší, jak Titanic vysílá SOS. Asian Titaniku odpovídá, ale
sám odpověď nedostává.
1:50 Caronia slyší, jak Frankfurt volá Titanic. Podle udávané pozice je
v době vysílání prvního SOS vzdálen od Titaniku 172 mil.
1:55 Mys Race sděluje Virginianu: "Neslyšeli jsme Titanic už asi půl
hodiny. Možná už nemá elektřinu."
2:00 Virginian slyší Titanic velmi slabě, síla jeho signálu se podstatně
snížila.

Jen na lodi, která stála Titaniku poblíž, neslyšeli po celou tu dobu nic. Její radista spal, neboť ho nikdo neprobudil.

Po zaplavení kotelny číslo 5 se v dalších čtyřech kotelnách směrem k zádi lodi topiči ze všech sil snažili udržet tlak páry, aby mohla pracovat čerpadla a aby byla zachována dodávka elektrického proudu - tma na obrovské lodi za situace, kdy na její palubě i po odplutí většiny záchranných člunů stále zůstávalo kolem osmi set cestujících, by způsobila zmatek a paniku. Mnoho z těchto mužů nemělo v době, kdy došlo ke kolizi, službu a před tím, než jim bylo nařízeno nastoupit do kotelen, zahlédli na člunové palubě přípravy ke spouštění člunů, nástup žen a dětí i to, jak první záchranné čluny odplouvaly. Bylo jim tedy jasné, že situace je mimořádně vážná, a o tom, co viděli, informovali i svoje druhy. Přesto sestoupili hluboko do podpalubí, do nejohroženějšího prostoru, a pracovali až do poslední chvíle.

Bojovali však v bitvě, ve které nakonec museli nevyhnutelně podlehnout. Vodotěsné přepážky sice obrovské tlaky vody nahromaděné v příďovém prostoru zadržovaly, ale nazelenalý živel si dokázal cestu najít. Kolem jedné hodiny 20 minut začala voda pronikat mezi ocelovými pláty podlahy kotelny číslo 4. Rychle jí přibývalo, přestože pumpy pracovaly naplno. Nezbývalo než i v této komoře uhasit ohně v topeništích a opustit ji. Jako poslední se po nouzovém žebříku vyšplhal topič Getirge Cavell, voda mu už sahala po pás. Teď se začalo s děsivou neodvratností dít to, co předvídal konstruktér Thomas Andrews: jak se při zaplavení předních komor příď lodi ponořovala, voda se přelévala přes horní okraje vodotěsných přepážek a bezprostředně ohrožovala i poslední tři komory kotelen. Dokud tam však pod kotly hořely ohně, mohly pracovat generátory a jen díky tomu i na naklánějících se palubách stále svítila světla. Statečnost a obětavost těch několika desítek topičů, kteří v nejzazších kotelnách vytrvali na svých místech do poslední chvíle, byla obdivuhodná a vyniká o to víc, když si uvědomíme, že to nebyli námořníci, ale jen tvrdě pracující dělníci, najímaní od plavby k plavbě.

Bylo několik minut po druhé hodině ranní. Titanic se naklonil na levobok a jeho příď se ponořovala stále hlouběji. Velkými kulatými okny na palubě C proudila voda a zaplavovala řady opuštěných přepychových kabin I. třídy. V prázdných salónech, jídelnách a halách stále zářily křišťálové lustry, visící nyní v podivných, nepřirozených úhlech, a tam, kde ještě před čtyřmi hodinami trávily čas v zábavě a nejlepším rozmaru stovky mužů ve smokincích a žen ve večerních toaletách, se rozhostilo ticho. Na dlouhých chodbách se jen občas ozvaly spěšné kroky některého z členů posádky nebo cestujícího směřujícího na otevřenou člunovou palubu. Loď byla tak obrovská, že i když v tuto dobu na jejích palubách ještě zůstávalo kolem osmi set cestujících a šesti set padesáti členů posádky, celé velké prostory se zdály liduprázdné. Ani na člunové palubě, která byla tím nejpřirozenějším místem pro všechny, kdo hledali záchranu, nebylo mnoho lidí - viděli jsme, jaké potíže měl Lightoller při obsazování skládacího člunu D. Stovky cestujících, především třetí třídy, ale i značný počet příslušníků posádky, měly strach opustit loď. Instinktivně se stahovali od zábradlí palub do prostor ozářených světlem, děsil je pohled na tmavou nevlídnou hladinu ledového oceánu, do poslední chvíle doufali, že se situace nějak vyřeší, že připlují lodi, které určitě spěchají Titaniku na pomoc. Většině z nich, opět zejména cestujícím třetí třídy, nikdo přesně neřekl, co mají dělat - jak jim mohli pomoct k záchraně námořníci, kteří věděli, že čluny pojmou jen část trosečníků. A tak nakonec bylo jediným východiskem buď do posledního momentu čekat na zázrak, nebo se vrhnout do ledové vody. Většina dala přednost první alternativě, a když se Titanic přední částí stále víc ponořoval, hledali záchranu na jeho zádi. A protože téměř všichni nakonec zahynuli, je jen málo známo o tom, co se v těchto prostorách dělo poslední minuty před tím, než loď zmizela pod hladinou.

Ve 2 hodiny 10 minut nahlédl jeden ze stevardů do kuřáckého salónu I. třídy na palubě A. Ve velké nádherně vybavené místnosti stál osamělý Thomas Andrews, ruce zkříženy na prsou, s pohledem upřeným do prázdna. Na hracím stolku ležela jeho záchranná vesta. Stevard, který jako všichni členové posádky slavného konstruktéra znal a vážil si ho, k němu přistoupil a ve snaze přimět jej alespoň k pokusu o záchranu pravil: "Pane Andrewsi, ani to nezkusíte?" Thomas Andrews však v posledních dvou hodinách již všechnu svoji energii vydal a zkáza Titaniku, jeho nejslavnější lodi, jej zcela zlomila. Neodpověděl, ani se nepohnul. Stevard tiše odešel.
Z Titaniku vystřeluje posádka světlice
Ve 2 hodiny 5 minut se kapitán Smith naposled objevil ve dveřích radiotelegrafické kabiny. Zastřeným hlasem pravil: "Muži, svoji povinnost jste splnili. Víc udělat nemůžete, opusťte kabinu. Od této chvíle se každý stará sám o sebe, učiňte tak i vy. Vaše povinnosti skončily. Je to v tuto chvíli jediné, co zbývá. Každý sám za sebe!" Otočil se a odešel.

Oba radisté však s odchodem nespěchali. Protože příkon elektrického proudu klesal, přichystali svíčky pro případ, že by světlo zhaslo, a připravili přechod na nouzový zdroj. Toto opatření se nakonec ukázalo zbytečné, neboť dodávka elektrického proudu byla přerušena teprve několik minut před potopením lodi.

Po odchodu z radiotelegrafické kabiny kapitán Smith procházel člunovou palubu, a jak potkával členy posádky, říkal jednomu po druhém, že od této chvíle se každý stará sám o sebe. Konec byl velmi blízko a kapitán zbavoval své muže další odpovědnosti a povinnosti a dával jim v hodině dvanácté poslední příležitost pokusit se ještě něco udělat - i když, jak sám dobře věděl, s mizivou nadějí pro svoji záchranu. Když zahlédl na střeše důstojnických kabin několik námořníků, vrchního důstojníka Wilda, prvního důstojníka Murdocha a druhého důstojníka Lightollera, zavolal na ně: "Splnili jste svoji povinnost, chlapci. Teď se postarejte o sebe!"

Osm hudebníků lodního orchestru s navlečenými záchrannými vestami do této chvíle neopustilo místo, které před více než hodinou zaujali na člunové palubě u vchodu na Velké schodiště. Po celou tu dobu neúnavně hráli melodie, které dříve přispívaly k pocitu pohody a bezstarostnosti, teď pomáhaly překonat neklid a zahnat svíravé pocity narůstajícího strachu. Lawrence Beesley napsal: "Tu noc bylo zaznamenáno mnoho statečných činů, ale žádný statečnější než ten, který vykonalo oněch několik mužů hrajících minutu za minutou, zatímco loď klesala níž a níž a moře stoupalo k místu, kde stáli. Hudba, kterou hráli, se stala jejich vlastním rekviem a dávala jim právo být zapsáni na seznam věčné slávy." V tutéž dobu, kdy kapitán Smith dával posádce svolení k opuštění lodi, dal kapelník Wallace Henry Hartley znamení. Skončil svižný ragtime a ozvaly se vznešené tóny episkopální hymny Podzim. Majestátně se nesly nad opuštěnými palubami největší lodi světa nezadržitelně se nořící do černé hlubiny.

Když bylo po druhé hodině ranní zrušeno omezení bránící dosud mužům ze třetí třídy v přístupu na člunovou palubu, vyvalil se z podpalubí velký dav, včetně mnoha žen, které až do této chvíle zůstávaly se svými manžely, bratry a známými. Jak se začala mořská voda přelévat přes přední část člunové paluby, část zoufalých emigrantů ustupovala dál na záď. Mnoho jich ale rezignovalo, buď už neměli sil, nebo pochopili, že každá snaha o záchranu je stejné marná. Muži, ženy, děti, staří i mladí, katolíci i protestanti, všichni se odevzdaně připravovali na smrt. Sen o Novém světě se rozplynul v hukotu stoupající vody a mumlání modliteb.

Na zádi, kde se již před nějakou dobou soustředil velký počet cestujících třetí třídy, byla situace stejná. Desítky lidí klečely na kolenou na naklánějící se palubě a mezi nimi procházeli dva duchovní, anglikánský reverend Thomas R. D. Byles a německý katolický farář, udělovali rozhřešení a nabádali k poslední modlitbě.

Byli však jedinci, kteří se stále ještě nechtěli vzdát ani té poslední špetky naděje. Sedmnáctiletý Jack Thayer se svým novým přítelem Miltonem Longem se již před nějakou dobou dohadovali, zda je čas skočit do moře. Thayer byl pro, věřil, že se jim podaří doplavat k některému ze záchranných člunů, jejichž obrysy se matně rýsovaly ve vzdálenosti několika set metrů od potápějící se lodi. Milton Long, který zdaleka nebyl tak dobrý plavec jako Jack Thayer, chtěl ještě počkat. Zůstávali tedy zatím na člunové palubě připraveni opustit loď v okamžiku, kdy situace začne být kritická. V tu dobu Thayerovu pozornost upoutal muž, který přiložil k ústům plnou láhev ginu a naráz ji vypil. Thayer si pomyslel: "Jestli se odtud dostanu, tak toho člověka už určitě neuvidím." K jeho velkému překvapení byl neznámý ctitel ginu jedním z prvních zachráněných, které o pár hodin později zahlédl na palubě Carpathie.

Jak vnikaly do podpalubí tisíce tun mořské vody, Titanic se sice nořil přídí pod hladinu, ale byl to pozvolný proces, trvající již více než dvě hodiny. Zhruba ve 2 hodiny 15 minut však došlo k prudkému zvratu ohlašujícímu neodvratný konec. Příď náhle poklesla, loď se znatelně posunula dopředu a přes její přední část se začala valit mohutná vlna. Titanic v tom okamžiku připomínal obrovskou ponořující se ponorku. Zatímco záď se pomalu zvedala, spousty vody se přelily přes příďovou nástavbu, zaplavily můstek, střechy důstojnických kabin, odnesly oba skládací záchranné čluny, z nichž člun A byl stále ještě připojen k závěsným lanům, a postupovaly dál po obou stranách člunové paluby. Vlna smetla do moře kapitána Smithe, který byl ještě pár vteřin před tím viděn na můstku, stále s megafonem v ruce, i vrchního důstojníka Wilda, prvního důstojníka Murdocha, šestého důstojníka Moodyho i osm členů orchestru a mnoho dalších členů posádky a cestujících. Se vší určitostí byli mezi nimi i major Archibald Butt a John Jacob Astor.

Voda zalévající člunovou palubu přinutila k horečné činnosti a ke konečnému rozhodnutí i řadu těch, kteří až do této chvíle vyčkávali. Když se objevila, Jack Thayer a Milton Long stáli u zábradlí na úrovni druhého komínu. Thayer vzpomínal: "Cítil jsem, že se loď sune dopředu a do vody v úhlu asi patnácti stupňů. Tento pohyb s vodou hrnoucí se k nám provázelo dunivé burácení s větším počtem tlumených explozí. Bylo to jako stát pod ocelovým železničním mostem, po kterém přejíždí rychlík, dohromady s hlukem válcovny železa a rozbíjením hromady porcelánu… Long a já jsme vyskočili na zábradlí. Nedali jsme jeden druhému žádný vzkaz rodinám, protože jsme nevěřili, že se z toho dostaneme. Long přelezl zábradlí, zatímco já jsem se na ně posadil. Držel se zábradlí rukama a visel dolů, když ke mně zvedl hlavu a řekl: "Jdeš také, hochu, že ano? " Odpověděl jsem: "Jdi, v minutě budu u tebe. " Pustil se, sklouzl dolů podél boku lodi a už jsem jej nikdy neviděl. Téměř ihned po něm jsem skočil i já. Celá tato závěrečná fáze trvala velmi krátce, a když jsme opouštěli loď, byli jsme asi deset metrů nad hladinou. Long byl po celou dobu naprosto klidný a dokázal se ovládat až do konce." Milton Long, který dopadl do vody těsně vedle lodního boku, byl zřejmě okamžitě uchvácen proudem, který se hrnul do zaplavovaných prostorů paluby A. Jack Thayer tím, že se vší silou odrazil od zábradlí, se dostal dál a těch pár metrů mu zachránilo život. Šok z ledové vody jej nakrátko připravil o dech. Když se vzpamatoval, začal usilovně plavat dál od lodi. Za chvíli, nadnášen záchrannou vestou, se otočil a podíval se na Titanic. V písemném prohlášení, které sepsal hned po přistání Carpathie v New Yorku a které dal k dispozici tisku, uvedl: "Loď se zdála být obklopena září a vystupovala z tmavé noci, jako kdyby hořela. Pozoroval jsem ji. Nevím, proč jsem neplaval dál. Byl jsem fascinován a jako připoután na místě." Když se krátce nato Titanic potopil, vířící voda stáhla Jacka Thayera pod hladinu. Vynořil se a za okamžik se znovu ocitl pod vodou. Ale vyplaval podruhé, otevřel oči a uviděl, že je uprostřed spousty trosek. Na dosah ruky od něj se nacházel skládací člun B, který byl odplaven z člunové paluby a skončil na hladině dnem vzhůru. Už na něm bylo několik mužů a jeden z nich pomohl Thayerovi nahoru.

Příď již zmizela pod hladinou a pod vodou byla i pata prvního komínu. Pod obrovským tlakem způsobeným mnohastupňovým nakloněním povolila ocelová lana, jimiž byl komín ukotven, načež se obr vážící desítky tun odlomil a padl do vody v nejtěsnější blízkosti skládacího člunu, kterého se Lightoller přidržoval. Pád komínu rozbouřil hladinu natolik, že skládací člun byl vržen do vzdálenosti téměř třiceti metrů. Znamenalo to ovšem tragédii pro spoustu trosečníků, kteří v záchranných vestách bojovali o život právě v místech, kam komín dopadl. Nikdy nikdo nezjistil, kolik jich v jedné sekundě zahynulo. Je ale nepochybné, že mezi nimi byl i multimilionář John Jacob Astor. Jeho tělo, které za několik dnů vylovila záchranná loď MacKay-Bennett, bylo úplně rozdrceno a pokryto vrstvou sazí.

Potápějící se Titanic byl stále ještě osvětlen. Na té části, která se dosud nacházela nad vodou, svítily do noci řady kabinových oken, světla na promenádních palubách i světla na hlavních stožárech. Dokonce i pod hladinou probleskovala fantasmagorická záře. Sklon lodi už dosáhl pětačtyřiceti.stupňů a parník se stále rychleji převažoval přední polovinou svého obrovského trupu dolů, zatímco zadní část se zvedala, tři mohutné šrouby už byly vysoko nad vodou. Náhle všechna světla zhasla a loď se propadla do tmy. Za okamžik se ještě jednou rozzářila oslnivým zábleskem a poté zhasla nadobro. Současně se ozval dunivý rachot vycházející z podpalubí. Na palubě dna lodi se utrhly těžké parní stroje a kotle, padaly dolů k lodní přídi a prorážely přepážky vodotěsných komor. Odlehčená záď se začala prudce zvedat, zatímco příď, kde se nyní k tisícům tun mořské vody přidala ještě obrovská hmotnost sesunutých strojů a kotlů, se stejně rychle ponořovala. Tragédie velké lodi se završovala. Cestující třetí třídy Carl Jansen, který byl stále ještě na její palubě, vzpomínal: "Najednou jsme se ocitli ve tmě… Několik minut jsem se této změně nemohl přizpůsobit. Byl jsem jako omráčený a nemám jasnou představu, co se potom stalo nebo jak dlouhá doba uplynula. Náhle jsem uslyšel jekot a křik z prostřední části lodi. Lidé se kolem mne hnali k zádi, a když jsem začal také utíkat, uvědomil jsem si, že loď jde velmi rychle dolů… Udeřila mě vlna a přepadl jsem přes palubu."

Lawrence Beesley, který se zachránil v člunu číslo 13, napsal: "Byl to zčásti rachot, zčásti sténání, zčásti tříštivý lomoz a zčásti náraz, ale ne náhlé dunění jako při explozi, jak těžké stroje padaly dolů, ozývalo se to postupně několik vteřin, možná patnáct až dvacet… Byl to hluk, který předtím nikdo neslyšel a nikdo by ho už nechtěl slyšet, byl omračující a ohromující."

Když rachot a lomoz konečně ustal, zadní část Titaniku čněla téměř kolmo nad hladinu. Lady Duff-Gordonové připomínala černý prst ukazující k obloze, radiotelegrafistovi Haroldu Bridovi kachnu, která se potápí, jinému trosečníkovi v záchranném člunu obrovskou velrybu nořící se do vody hlavou napřed. Náhle se svisle stojící záď pootočila mírně doleva a začala se klonit zpátky k hladině, až se ustálila v úhlu asi sedmdesáti stupňů. Pak se pomalu nořila pod hladinu. Voda oblévající boky a nástavby klokotala a pěnila. Toto děsivé divadlo sledoval ze vzdálenosti necelých dvaceti metrů ze skládacího člunu A cestující třetí třídy August Wennerstrom. Vypověděl: "Bylo to strašné, ale současně nádherně dramatické způsobem, který nejsem schopen popsat" Když se Wennerstrom podíval nahoru, uviděl muže, který se spouštěl po provaze podél jedné strany stotunového kormidla. Obrovská loď se potápěla tak pomalu, že i když byl skládací člun A v její těsné blízkosti, Wennerstrom nezaregistroval ani v nejmenším následky víru, kterého se děsili jak všichni cestující, tak i členové posádky.

Na pár vteřin Titanic znehybněl, alespoň tak se to jevilo těm, kteří poslední minuty jeho života sledovali z nepříliš vzdálených záchranných člunů, a hned nato se záď znovu zvedla k obloze. Pak začala stále rychleji zajíždět pod hladinu. Netrvalo dlouho a voda se zavřela i nad zadním vlajkovým stožárem. Třetí důstojník Pitman v člunu číslo 5 se podíval na hodinky: byly 2 hodiny 20 minut ráno 15. dubna 1912. Agónie největší a nejkrásnější lodi na světě, nejdokonalejšího parníku, který člověk postavil, aby pokořil oceán, skončila. Oceán zvítězil.
Titanic se potápí